Po dlouhém debatování s Pipilotou jsme se dohodly, že
si udělá pár dní volna a blog na tuto středu svěří mě. Jsou Vánoce, proto jsem
se rozhodla se s vámi podělit o jeden hodně osobní příběh. Znáte Pipi – je
drzá, neomalená, ale také si často vymýšlí.... Z těchto důvodů bych jí tento
zážitek svěřit nedokázala.
Sobota 8. listopadu 2014, den na který nikdy nezapomenu,
byla krásná a slunečná. Čekali jsme až se Samík vrátí s taťkou
z bazénu a celá rodina konečně něco podnikneme. Přivítal mě s vypláznutým
jazykem. Nevěnovala jsem tomu pozornost a šla pracovat do svého pokoje. Najednou
jsem slyšela nepopsatelný křik. Bez přemýšlení jsem vyskočila... Jen jsem
slyšela mamku: „On je mrtvej!“
V tu chvíli už Samíkovo nehybné a ztuhlé tělíčko držel v náručí
taťka... Mamka popadla telefon a volala sanitku. Jsem vděčná, že jsem nemusela
být u toho, jelikož mým úkolem bylo vyhlížet ambulanci. Jako zbabělec jsem
utekla hned, abych nemusela přihlížet... Záchranáři si dávali pěkně načas, přešlapovala
jsem, chodila jsem do kolečka... Zkrátka to bylo nejdelších a nejhorších „pár“
minut v mém životě.
Přijeli. Malá i velká sanitka, najednou. Vystoupili jako by
se nic nestalo a šli k nám jako na návštěvu. Valila jsem oči a nevěděla
jsem, co říct. Možná jsem ovlivněná filmy, ve kterých zachraňují lidské životy, ale tohle bylo
opravdu velmi pomalé a dle mého názoru hrozně neprofesionální.
Po zjištění, že nepřeháníme, začala aspoň nějaká akce.
Běželi pro kapačky, kufr a různé zdravotnické pomůcky... Upřímně jsem moc
nesledovala, jelikož jsem byla ráda, že vůbec nějak funguji. Samík stále upadal
do bezvědomí.... Po rozsáhlém vyšetření si uvědomili, že by mohli zavolat
vrtulník. Nešel jim signál, proto si museli půjčit naší pevnou linku. Vyjednala
jsem, aby přemluvili pilota s doktorem, aby mamka mohla letět, jelikož do
vrtulníku obvykle rodiče neberou...
Místo plánovaného dne jsme strávili několik hodin
v nemocnici. Samík prošel několika vyšetřeními a nakonec skončil na dětské
JIP. Už nás za ním nepustili, spinkal. Pocity, které jsme měli, se nedají ani
popsat. Večer jsme volali na oddělení a oznámili nám, že jeho stav je stabilizovaný a sleduje pohádky... Byli jsme ohromení, šťastní, ale pořád tu
bylo to, že se vše může zkomplikovat...
Druhý den opět směr Plzeň. Nedokážu popsat své pocity, jak
jsem se cítila – vidět svého brášku takhle, ale také ostatní děti (hlavně
novorozeně v inkubátoru a na hadičkách). Samík byl nešťastný, chtěl být
s námi. Ale věděli jsme, že je o něj úžasně postaráno – na ruce měl
nakreslený vrtulník, kterým letěl, od velmi milé sestřičky, která si s ním
hrála. I doktoři na JIP nás uklidnili, že je všechno v pohodě – žádné
vnitřní krvácení, kterého se obávali a jen otřes mozku a zlomená lebeční kůstka.
Rodiče mě odvezli na intr a taťka odjel do práce.
V pondělí jsem šla do školy, abych nezameškala. Samuela
měli přendat na Dětské chirurgické oddělení, tak jsem „utekla“ ze školy a jela
za ním. Na dětském ve mě hrklo doslova podruhé. Viděla jsem svého čtyřletého
brášku úplně nešťastného, bezmocného... v hlučném pokoji pro 8 dětí, kdy u
každého dítěte ještě seděl rodič.
Chtěl pochovat. Bála jsem se, abych mu nějak neublížila,
proto jsem si řekla sestře o svolení. Opatrně jsem ho vzala do náruče, ale hned
mi oznámil, že se mu dělá špatně... Opatrně jsem ho položila a za chvíli jsme
to neúspěšně zkusili znovu. Za nějakou dobu přišel doktor: „Se divíte, vždyť má rozbitou lebku podélně a napříč od shora až dolů.
Hrozí mu vnitřní krvácení do mozku...“ A rukou mi ukázal kříž. Nechápala jsem! Mamce
na JIP říkali, že má „jen“ zlomenou kůstku na hlavě. Dál se se mnou odmítali bavit, jelikož
zjistili, že nejsem matka. Vytryskly mi slzy a nedokázala jsem to zastavit.
Snažila jsem se, ale prostě to nešlo. Musela jsem, protože Samík byl nešťastný
z toho, že pláču... Přijela mamka a začalo to znovu, jen jsem brečela a
brečela a nešlo to zastavit...
S druhým bráškou, Štěpánkem, jsme pak doma válčili celý
týden. Vstávala jsem s ním do školy, dělala s ním domácí úkoly,
vařila... Mamka jezdila domů úplně vyřízená (až za dva dny se uvolnil pokoj na
nemocniční ubytovně). Byla z toho psychicky na dně (strávily jsme spolu
vždy několik hodin na telefonu), jelikož celý den sedět v přeplněném, ale hlavně
rušném pokoji (kde běžely dvě televize, velké zářivky a ruch) je hrozně náročné
(pro mě už hodina byla hodně). Nejtěžší
bylo nalhávat babičce, že je u nás doma všechno v pohodě, aby jí to
nepoložilo...
Dlouho jsme bojovali o samostatný pokoj, což se za dva dny
splnilo... Nechci mluvit o personálu na dětské chirurgii, to by mohlo být na
samostatný článek, ale dost mi mrzel jejich přístup. Měli by se tam chovat
úplně jinak... Co tam mamka zažila ani nechci popisovat. Pro dobro obou stran
byl po týdnu propuštěn, i když měl být hospitalizován minimálně dalších čtrnáct
dní.
V nemocnici i po propuštění ze spaní strašně křičel,
báli jsme se, že bude mít nějaké následky... Ale naštěstí druhý nebo třetí den
doma to ustalo, jen měl panickou hrůzu ze schodů, která naštěstí už pominula
(malé děti se rychle vzpamatovávají)...
Určitě vás zajímá, co se stalo... Bráška seděl na schodech,
na předposledním schodu, a volal na maminku, ať se jde podívat na autíčko,
se kterým si hrál. Vypadlo mu z ruky. Chtěl se pro něj natáhnout a ze
strany přepadl. Letěl kolmo tři metry. Dopadl přímo na hlavu na dřevěnou
podlahu. Byl nehybný a vypadal, že umřel.... Jediná mamka pád viděla, nedovedu
si představit, že bych u toho byla, měla bych trauma ještě nyní. 
Své pocity nedokážu ani popsat, bylo to něco nepopsatelně hrozného.
Se Samíkem jsem se viděla naposledy v neděli, kdy jsem narychlo odjížděla
na internát. V pátek jsem dorazila pozdě, už spinkal, a v sobotu jsme
spolu nepromluvili kvůli jeho špatné náladě. A představa, že už ho nikdy
neuvidím...! Nebo že bude mít nějaký následky a už... Nebudu ani myslet na to,
jak to všechno mohlo dopadnout!
Měsíc po úrazu se mnou dokázal natočit PF 2015. Vím, že není
kamerově zdařilé, ale vážím si ho, jelikož se k němu váže tento příběh.
Možná už chápete, proč hlásám, že Vánoce jsou o rodině a pospolitosti
a ne o dárcích. My jsme dostali ten nejúžasnější dárek - ZÁZRAK, který se stal.
Od té doby Samuel své blízké častěji objímá a víc miluje. Po uzdravení nám Samík řekl, že spadl, aby nás mohl mít víc rád. V naší rodině se
prohloubily vztahy a víc si sebe vážíme. Hlavně našeho malého špuntíka. Myslela
jsem si, že ho už víc nemůžu milovat, ale spletla jsem se, jde to ještě mnohem
víc, než jsem si myslela!
S láskou Anna
Žádné komentáře:
Okomentovat