Pídění || Filmová recenze | Řachanda aneb Co dáváš, to se ti vrátí

Před nedávnem (hmmm, Pipi, máš vůbec pojem o čase?!) jsem se zčista jasna ocitla v kině na Řachandě. Celý sál byl přeplněný (už jen prasknout) malými škvrňaty. Bála jsem se, že mě děti budou překřikovat a já se nepobavím (znáš mě, občas mám potřebu vykřikovat), ale nakonec se problém ukázal úplně jinde.

V průběhu filmu moje mozkové závity pracovaly na plné obrátky (div jsem je nezavařila), jelikož jsem úporně uvažovala, proč se na takovou pohádku vůbec můžu dívat na bijákovém plátně, vždyť je to televizní pohádka, tak proč jí sakra cpou do kina?

Při snímku jsem snad jen přemýšlela a přemýšlela. Další moje rozumy padly na režisérku (či kohokoliv, kdo vymýšlel postavy), zda v dětství milovala Tolkiena a jeho bytosti nebo v horším případě je objevila teprve nedávno, jako Avatara či Harryho Pottera, a ve filmu je musela fanaticky použít. Vážně?! V našem lese pobíhají úplně jiné bytosti... „Myslel jsi si, že když „Avatarům“ změníš barvu na zelenou, že to nikdo nepozná? Proč nevyužít vlastní hlavy a fantasie a nějaké si vymyslet sám? Proč musíš kopírovat? Vodník ti nic neříká, který by mohl být v lesním jezírku?!“ Po delší úvaze jsem se rozhodla tomuto odstavci nadále nevěnovat...

Přišlo mi, že mi humor doslova do hlavy nalévají, tj. cpou. Na povel se rychle směj, protože to je vtipný. A tudle nudle, schválně jsem se nesmála. Dobře, nebudu ti lhát, měla jsem pár chvilek, kdy jsem se opravdu smála, ale spíše nad nuceností humoru nebo nad některými škvrňaty, který film doslova prožívaly. Zvedaly se ze sedaček a poskakovaly či tancovaly. Tak fajn, zasmála jsem i tomu, čemu oni chtěli.

Vladimír Polívka přehrává o sto šest, princezna Markétka je nesympatická,... David Novotný, coby dřevorubec, byl asi jediný vtipný a bavil mě. Někteří herci si s režisérštinou neznalostí režie poradili levou zadní (je vidět, že jsou profesionálové). Škoda, že byli takoví sobci a neporadili i ostatním, že moc přehrávají. Ale přece se nebudou prát s režisérkou. Režisér a maminka má vždycky pravdu. Tedy když jí nemám já.

Pleteš si renesanci s gotikou? Nevadí. Tedy do té doby, kdy chceš začít filmovat dobový film, bys sis měl tyto mezery ve vzdělání doplnit. Motat do filmu několik historických období není pravé ořechové. O barvách ve filmu ti raději nic nepovím. Myslím si, že se tu dneska rozčiluju už dost. Prostě docela Kocourkov.

Kamera a hudba bylo asi jediné, co mě ve filmu neurazilo. Můj palec nahoru patří Peteru Bencsíkovi (kameramanovi, nemusíš si ho googlit, to jsem hodná) a klukům od hudby (Daniel Miňonský a Jan Kolář), díky kterým jsem v kině neusnula.

Děvčata si udělala na závěr pořádnou party a rozjížděla to tam. I Pan Nilson se k nim přidal a byla to jízda. Bohužel děvčata byla tahána div ne násilím směrem k východu. Jako by jejich matky říkaly: „Pojďte, pojďte, musíme odejít než dojedou titulky. Každý to dělá! Jinak budeme mít ostudu, že jsme neodešli včas!“ Měla jsem chuť za nimi běžet... ale chtěla jsem se věnovat své oblíbené činnosti, čtením titulků a uhýbáním se prdelím lidí, kteří museli být co nejrychleji doma. Mohlo by jim něco utéct. Kino se vyprázdnilo rychlostí blesku a zůstali jsme tam jen my a ještě jedni opozdilci. Opravdu nikoho nezajímá, kdo se na filmu podílel?!

Doma jsem si musela vyhledat onu režisérku. Musím říct, že mi ani nepřekvapilo, samé televizní seriály... Není divu, že na mě pohádka působila televizním, nikoliv filmovým, dojmem. Raději měla zůstat v televizi a ne se cpát do kin...

Je mi z toho vážně smutno, přijde mi, že snad rok od roku jsou pohádky horší a horší. Samé klišé, nucený humor, většinou se točí v ateliérech,... Mám slzy na krajíčku a přemýšlím, zda někdy vznikne ještě něco lepšího než moje nejoblíbenější pohádka. Že neuhodneš jaká!?!

Viděl jsi? Máš stejný názor nebo jiný? Poděl se o něj.