Současnění || Chorvatsko | migranti, Dubrovník, pokuta

V jednom z předchozích článků (že nevíš, v jakém?) jsem ti říkala, že naše dovolená je vždy jedno velké dobrodružství. Nikdy nevíme, kam pojedeme, jelikož jedeme naslepo. Je to odvážné a vzrušující, často zažíváme napínavé okamžiky. Největším problémem je balení do cestovatelského kufříku, protože nikdy nevíš, kam tě auto s navigátorem doveze. Zavazadlo nakonec nemůžeš zavřít, jelikož bereš snad celý šatník (neboj, dneska o módě mluvit nebudu, možná někdy příště) – přece se bude hodit všechno... Ještě, že nejsem limitovaná váhou jako v letadle.

Nejhorší, co se ti může stát, je změněný termín odjezdu. Na každý den máš přidělené nějaké úkoly, vše klape podle plánu, ale nakonec přijede „škodič“, a všechno je úplně jinak.  Tvůj křeček v hlavě se potí, přemýšlíš, kdo to může být. Co myslíš?! Opět můj taťka. Lítáš jako hadr na holi, nestíháš,... Kdyby u nás na návštěvě byl Jan Ámos Komenský, pronesl by: „Plánování po hovada jest!“

Konečně si všechna cestovní zavazadla lebedí v kufru automobilu či v střešním boxu (rakvi), což svědčí jen o jednom, můžeme vyrazit. Představ si, dneska pro jednou vyjedeme včas, dokonce je tu možnost, že uvidíme Alpy za světla. Nemysli si, že se nám to podařilo. Mamky zub chtěl, abychom gigantické hory neuviděli. Neboj, viděli (jsou nepřehlédnutelné), ale za tmy.

Hranice Německa, Rakouska jsou úspěšně za námi. Vjíždíme na území Slovinska, kde nás zaujímá velká skupina lidí v mikinách, stojící v hustém dešti. Ale nemysli si, že stáli na tam tom lijáku, stáli pod střechou...

Máme za sebou skoro probdělou noc na sedadle automobilu... Pokračujeme směr Omiš a jsme rádi, že v Chorvatsku počasí nedělá psí kusy. Máme problém najít nějaké ubytování.  Určitě si teď říkáš: „Vždyť je září, to nemůžou nic najít?!“ Ano, volná místa jsou, i jsou nám nabízena, jen nic není podle našich představ. Pán na vozíku jako o život mává cedulí „Free Apartments“. Myslí si, že ho nevidíme, mává, div mu ruka neupadne. Za chvilku to vzdává (nejspíš je vyčerpán), ale za několik sekund opět zvedá ceduli a ukazuje nám ji v domnění, že jsme ho předtím neviděli... Neboj se, nejsme slepí, viděli jsme ho až moc dobře. Otočíme se a odjíždíme. Nic pro nás. Hlava na hlavě.

Spěcháme dál na jih, projíždíme přes Bosnu a Hercegovinu, kde nás kontrolují nejvíc. Musíme spustit okno, aby zkontrolovali posádku na zadních sedadlech(určitě chtěli vědět, jestli nevezeme nějaké uprchlíky). Brácha (prostřední) na ně hází takovou držku. Vypukneme smíchy, i celník se chce smát, raději nás pouští, jelikož musí zachovat vážnou tvář. Po našem odjezdu zajisté také vyprskl smíchy.

Přijíždíme se podívat k jedné zátoce s nadějí, že konečně splní naše požadavky. Sotva zastavíme, běží za námi pán s hůlkou (div nezakopne). Ukazuje na svůj apartmán a vychvaluje ho až do nebes. Za 50 €, má snad všechno, nemusíme se bát. Vysvětlíme mu, že se nám tu nelíbí. „Okay,“ řekne a vypadá, že chápe. Už skoro odjíždíme, ale důchodce s hůlkou se za námi rozbíhá a povídá (samozřejmě Chorvatsky, ale tomu bys určitě nerozuměl): „Je problém cena?! Můžu zlevnit. Za 40 €.“ S jeho přístupem a našimi vyjednavačskými schopnostmi jsme mohli bydlet za 20... Škoda, že se nám tam nelíbilo. „Cena problém není...,“ řekne taťka a raději rychle šlápne na plyn.

Začíná se stmívat a my stále nic nemáme. Jsme unavení, ale vtom nás zastavuje Chorvat v automobilu s tím, jestli nechceme do jeho apartmánu. „Hurá, budeme konečně ubytovaní,“ raduji se. Odvádí nás k našemu potencionálnímu bydlení. Moc se nám tam líbí. Skutečně moc pěkné. Ne, opravdu nemám fotku. Majitelé jsou příjemní, ale musíme odmítnout s tím, že chceme být u moře. Dva kilometry je pro nás opravdu dost.

Dostáváme se až k Boce Kotorské, ale do Černé Hory se nám moc nechce, proto se otáčíme směr Dubrovník. Už je tma, nic nevidíme. Začíná na nás padat melancholie. V autě nikdo další noc spát rozhodně nechce... Vjíždíme do jednoho malého městečka. Nakonec se v něm ubytováváme, tralalá. Představ si, každý máme svůj pokoj (škvrňata, rodiče i já zvlášť). Apartmán i majitelé jsou příjemní, ale stále to není místo snů. 

Po probuzení nic neděláme, jen relaxujeme, plaveme jako diví a prozkoumáváme okolí. Paní nám dává celu mísu snad nejlepší věci, fíků. Můžeme si trhat víno, prostě lahoda. Další den navštěvujeme Dubrovník, kde mají snad nejlepší zmrzku. Mňam, to jsem si pochutnala. Byla gigantická, ani bratr (pro změnu nejmladší) jí nedojedl a to je sladkožrout.

Vždy jsem si myslela, že není problém si na parkovišti koupit lístek, v Dubrovníku se to ale jako pěkný oříšek ukázalo. Na informacích pro turisty psali, že se u nich dají koupit parkovací lístky. Myslíš si, že je tam měli?! Neměli. Anglicky nám vysvětlili cestu do trafiky. Nenašli jsme jí. Nebylo to tím, že bych jim nerozuměla, ale protože tam nic nebylo. Více návštěvníků mělo stejný problém. Nakonec nám nic nezbylo a museli jsme použít automat, do kterého jsme hodili sto kun (hodina stála 40), ale vypadl nám lístek za padesát tj. na hodinu a půl. Sežralo nám to celých padesát. Rozhodli jsme se to neřešit a jít do města (jsme rebelové). Přišli jsme asi za dvě hodiny a za stěračem na nás čekala složenka s pokutou za 800 kun. Cena i s penězi, které jsme naházeli do automatu byla v přepočtu 3 222 Kč. Myslíš si, že jsme to platili? Tak si to už nemysli. Z turistů se snaží co nejvíc vytěžit.

Za tři dny se s paní loučíme a odjíždíme blíž k domovu, možná na místo, kde jsme byli před třemi roky. Procházíme se Omišem, dáváme si obídek, díváme se na řeku, po které sjíždí rafty... Musíme toho vidět co nejvíc. No, co ti budu povídat, opět jsme se nepoučili. Začíná se stmívat a mi stále nic nemáme...

Jsi napnutý jako kšandy před prasknutím, jak naše dobrodružství pokračovalo, to je jedině dobře, těš se na příští středu...