Škvrnění: Pipi a Amazonka

„Jupí, jedeme na výlet!“ jásala jsem a zubila jsem se od ucha k uchu. Do svého cestovatelského kufříku jsme si dobalovala poslední věci a nadšeně jsem si pískala. Už jsem se nemohla dočkat. „Mami, už pojedeme?!“ nedočkavě jsem otravovala. Máchla jen rukou a pokračovala ve své práci. To, že mi neodpovídala, mě pěkně vytáčelo. Začala jsem dělat kašpárky a snažila se být středem pozornosti. Mamka si mě stále nevšímala a bez mrknutí oka pokračovala v balení zavazadel. Určitě se ptáš: „A co taťka?“ Bez něho by se nejelo, byl nejdůležitějším aktérem celé cesty.

Naším cílem bylo jedno z mých nejoblíbenějších měst, Český Krumlov. Představ si, rodiče ale na výlet nejeli (jeli jsme tam pracovně). Většinou mé výlety takhle vypadaly – rodiče pracovali a já jsem si užívala.

K mé radosti jsme posléze naložili vše potřebné a mohli jsme vyrazit. Vesele jsem hýbala palcem u nohy, jelikož jsem byla šťastná jako blecha, která se vozí na nějakým psíkovi. Naštěstí jako ta, která obtěžuje pana Nilsona, se nemám, s tou vždy nepěkně zatočíme.

Konečně jsme přijeli na místo. Den utíkal rychle, protože k mému štěstí jsme jeli celá rodina (myslím jako opravdu celá, i psa s panem Nilsonem jsme vzali). Vždy s jedním rodičem můžu trajdat a pozorovat všechny ty krásy. S taťkou jsme se šli projít. Bylo veliké vedro, proto taťka usoudil, že se schladíme v řece.

Řeka byla studená (ostatně jako vždycky). Snažila jsem se taťku přesvědčit, abychom do vody nelezli. Samozřejmě neposlechl a já musela za ním. Celá jsem se třásla. Byla jsem malé škvrně, proto jsem v řece nevystačila – musela jsem jen plavat. Na druhý břeh jsem se dostali celkem rychle, ale na druhou stranu to už bylo horší. V půlce mi došly síly a hlavně mi to přestalo bavit. Proud mě unášel pořád dál a dál. Byla jsem stále uprostřed a energie žádná. Na truc jsem si řekla, že to vzdám. Říkáš si, Pipi přece zvládne všechno. To ano, ale když jen opravdu sama chce. „Plav!“ křičel na mě taťka. „Utopíš se!“ V tu chvíli mi bylo všechno jedno, už se mi prostě nechtělo. Rozhodla jsem se, že se raději utopím, proto jsem se nechala unášet řekou po toku a nevykonávala jsem žádné úsilí.

„Pipiloto, co blbneš?!“ řval na mě taťka. V hlavě se mi honily zlomyslné myšlenky: „Ten bude mít průšvih, až mamka zjistí, že jsem se utopila. Dobře mu tak, do řeky jsem nechtěla a stejně mi to nakázal! Mamka bude hubovat!“ Smutně jsem se na taťku podívala (nebudu popírat, že můj výraz nebyl i škodolibý) a pronesla jsem: „Už nemůžu!“ Cítila jsem, jak mě vodník chytá za nohy a pomalu stahuje do svého vodního království. Nebránila jsem se, jelikož tak velikou řeku jako Amazonku je skoro nemožné pokořit dvakrát. Taťka (zajisté v domnění, že mu mamka dá co proto) na mě hulákal: „Zaber!“ Udělala jsem pár temp, abych nevypadala jako nějaká bábovka. Podívala jsem ke břehu a uviděla velikou skupinku lidí. Začervenala jsem se  a zabrala jsem, jelikož jsem se před tolika zvědavci nechtěla ztrapnit.

Po horlivém přemlouvání a mém velkém úsilí jsem posléze triumfálně stála na druhém břehu. Zubila jsem se od ucha k uchu a na všechny strany vykřikovala: „Pokořila jsem Amazonku a dokonce hned dvakrát!“