Současnění: V mateřské škole – ale jenom na chvíli

„Mateřská škola má besídku?!“ Nuda? Zábava? Uvidíme!

Přijíždíme včas. Ještě se nezačalo. Děti jako zkamenělé sochy stojí na svých „stanovištích“ a netrpělivě čekají na začátek. Náš Samík (bráška) je nejvíc nedočkavý. Vystrkuje svoje bílé zuby a usmívá se od ucha k uchu, mává. Také máváme. Stále přicházejí nějací opozdilci. 
Pro všechny zatím nuda. Jen Samík je jako sluníčko. Oči mu září, div mu z nich nevyskočí dva čertíci. Pohupuje se a stále se na nás zubí. Mám z něj radost, začal ještě před zahájením. Zachraňuje publikum od dlouhé chvíle. Vtom si ale strká ruce do kapes a jeho kalhoty se pomalu sunou níž. Mamka mě posílá zachránit situaci. Konečně mám příležitost i já. Vyskakuji z té pidi židličky a běžím za ním, div nezakopnu. Udělám pukrle a Samíkovi natahuji kalhoty a chci udělat další(tentokrát s ním). Vtom ředitelka zahajuje besídku a naznačuje mi, abych odešla. Jsem uražená.

Děti začínají předvádět své nacvičené „umění“.  Zpívají, tancují, recitují... Za to Samuel přestává. Občas se zahýbe do rytmu hudby. Proč přestal? Půjdu se ho zeptat. Skoro se zvedám, vtom se ke mně nakloní mamka a zašeptá: „Samík je jako ty...“

Nořím se do svých vzpomínek. Jako malá copatá holčička stojím znuděně v řadě. Všichni zpívají, jen já na prázdno otevírám ústa. Proč bych se snažila?! Ostatní to odzpívají za mě. To by byla podívaná, kdyby se po mně děti opičily. Představte si jen hudební doprovod, tichý zpěv paní učitelky a děti s kapřími tlamičkami. Začnu si škrabat nohy. Na besídku jsem si totiž vzala svoje oblíbené pletené punčošky. Bylo horko, vydýchaný vzduch... Koho by v tu chvíli nožičky nesvěděly?! Občas i vyhrnuji sukýnku. To byla podívaná.

Z mého snění mě vyruší písnička Čokoláda od Dády. Leknutím div nespadnu ze židličky. Slyším „Holky dělá sexy! Kluky jak by smet!” Kroutím se do rytmu, i Samík se vzpamatovává z předchozí únavy a přidává se. Takovou pařbu jsme ve školce neměli. To bych tam chodila i ráda (ne jenom kvůli prázdninám). „Čóóókooláda...(čoko čoko)“

Nakonec si paní učitelky předškoláky pořádně prozkouší. Přeci nemůžou pustit hlupáky. Ptají se: „Na kolik slabik je motýl?“ Holčička počítá na prstech a dostává se k číslu. Nahlas s jiskrou v očích vykřikne: „Pět!“  Špatně, chudák – spletla si písmenka se slabikami. Škoda, že nás ve školce taky takhle nezkoušeli! Možná bych ještě teď do školy nechodila. Dále ukazují čísla. Holčička neví. Hlásím se. Učitelka potichu zašeptá: „Jedna.“ Holčička se usměje a nahlas opakuje: „Jedna!“ „Správně,“ usměje se paní učitelka. „Co jí radíš, to se nesmí?!“ vykřikuji. Učitelky dělají, že mě neslyší. Jaká nespravedlnost! I holčička dostává s ostatními dětmi podepsanou knížku, stužku a květinu. Jak je to možné? Vždyť jen věděla, jak se jmenuje! A to se jí ještě museli ptát. Cítím se dotčeně. Tolik vědomostí a žádná odměna, a to jsem neustále vykřikovala a hlásila se. Učitelky mě naprosto ignorovaly...

Na scénu přichází dětské šampaňské. Před Samíka se dostává tác se skleničkami. Kouká. „Vyber si jednu skleničku.“ Žádná reakce. „Samíku, vezmi si jednu!“ Opět nic. „Vezmi si jednu skleničku!“ Zase nic! „Samíku!?“ Nebojte  se, brácha není hluchý, ale musel najít, kde je nejvíc lahodného moku. Než jeho očička přejela všech dvacet skleniček, učitelka málem ztratila trpělivost! „Příště počkej, ty jedna...! Vždyť to doma nemá!“ myslím si. Konečně si vybírá jednu skleničku. Tleskám. Mamka zadržuje smích. Děti vrací nedopité skleničky. Náš Samík chlemtá, oči mu lezou z důlků, plíce se mu nafukují a břicho má jako balón... Už nemůže, ale ať se děje, co se děje, to sladké „potěšení“ do sebe narve za každou cenu (i kdyby se měl zadusit).

Pak přichází na řadu Mercy čokoláda! Opět Samík rozbaluje a na dvě kousnutí má sladkou tyčinku v žaludku. Všechno dělá z patřičného odstupu, abychom náhodou od něj nechtěli ochutnat. 
Taky jsme mu to dali náležitě znát. Domů odjíždí provinile, ale v duchu si se šibalským úsměvem říká: „To jsem jim to sežral, když mi doma nedají!“