Škvrnění: Pipi a záhadný hlas

„Je to tu. Ta úžasná věc. Prázdniny!“ jásala jsem. „Hurá za dobrodružstvím!“ Zvesela jsem si balila věci do svého cestovatelského kufříku a myslela jsem na všechny krásné věci, které 

u babičky zase zažiji. „To je paráda, mít prázdniny! Čest a sláva tomu, kdo je vymyslel. Hotový vynálezce."

Rodiče mě posadili do autobusu a zamávali mi. Určitě si říkáte: „Proč nejela na koni?!“ Byla jsem ještě malý škvrně a koně jsem neměla. Dopravní prostředek se konečně rozjel. „Jedu k babičce, tralalalá,“ vykřikovala jsem v autobusu. Byla jsem šťastná jako blecha. Cesta ubíhala pomalu, proto jsem začala dělat ksichtíky na lidi. Někteří mi moje kousky opláceli, kdosi nadával a ostatní dělali, že mě nevidí (což bylo nejhorší).   

„Konečně jsem tu!“ Na zastávce jsem zahlédla babičku, jak mě netrpělivě vyhlíží. Rychle jsem se drala dopředu a svým kufříkem prorážela cestu. Pán s knírem mě okřikl a dokonce hrozil hůlkou. „Proč se zlobí?“ nechápala jsem. Musela jsem být první (přece jsem ji nemohla nechat čekat).

S radostí jsme se přivítaly a vykročily směrem k domovu. Babička se vyptávala na školku. Protočila jsem oči. „Sakra, babi, do školky chodím jen kvůli mým milovaným prázdninám,“ pomyslela jsem si. „Dobrý!“ odsekla jsem se. Babička pochopila, že by se dál vyptávat neměla 

a raději mlčela. Poskakovala jsem kolem ní. Zubila jsem se. Mé copy se vesele kývaly ze strany na stranu.

Večer jsem se zachumlala do postýlky a těšila se na babiččino vyprávění na dobrou noc. 

Hned při druhé větě mi víčka klesla únavou...

Brzy ráno jsem vyskočila z postele a v noční košilce běžela na dvorek. Popadla jsem lopatku 

a hurá na pískoviště. Na písku jsem dokázala trávit hodiny. Podle mého spokojeného pobrukování rodiče vždy poznali, že si hraji, a nevzala jsem do zaječích. Vtom jsem zaslechla: „Pipi...“ „Slyším svoje jméno,“ pomyslela jsem si a ohlédla se. Nikde nikdo...

Volání stále pokračovalo. „Pipi!“ Byla jsem zmatená. Babiččin hlas to nebyl. „Odkud to slyším?!“ Nikoho jsem ale neviděla. „Kdo mě volá? “ rozmítala jsem. „Musí to být na mě! Nikdo jiný tu není. A navíc moje jméno nemá kdejaký hlupák.“

Šla jsem za hlasem. Volání sílilo. „Pipi, Pipi!“ „Ha, jsem blízko!“ Prolezla jsem dírou v plotě. Drala se přes křoví. Vylezla jsem na strom, ze kterého jsem seskočila na zídku. Teď už byl hlas zřetelný. „To jsem to vypídila,“ zakřenila jsem se. Byla jsem na místě.

„Proč mě ten starý pán volá? Neznám ho,“ uvažovala jsem. Z mého rozmítání mě vyrušilo babiččino volání: „Pipi! Pipiloto! Kde jsi?!“ Rychle jsem seskočila ze zídky, aby mi babička můj plán nepřekazila. Tiše a nenápadně jsem se přikradla za tajemným hlasem. Byla jsem už tak blízko...

Muž v klobouku stál zády a volal: „Pipi,...“ „Tady jsem,“ ozvala jsem se. Z ničeho nic mě někdo chytl za ruku. Leknutím jsem vykřikla a začala se bránit. Křičela jsem, jako když mě na nože berou. Lapili mě do pasti, do které mě nalákali. „Byla jsem málo opatrná a nyní mě ježibaba někam táhne! Budu zavřena jako Jeníček s Mařenkou,“ pomyslela jsem si. Z mé děsivé představy mě vytrhnul babiččin ustaraný hlas. „Pipi, uklidni se! Co se ti stalo?! Bála jsem se, že jsi se ztratila! Příště to už nedělej!“ Ještě se slzami v očích jsem babičce vysvětlila: „Slyšela jsem volání, šla jsem za hlasem,“ a ukázala jsem na souseda. Ten se smál, až se za břicho popadal. „Děvče, to nebylo na tebe, ale na slepice.“ Chtělo se mi brečet. „Mé jméno má kdejaké zvíře,“ rozběhla jsem se a pelášila ze dvorku. Náhle jsem zakopla a spadla rovnou 

do slepičince. Přímo na pusu...