„Hurá! Hurá! Už to mám!“ Skáču metr vysoko a dělám salta. Nejspíš
koukáš s otevřenou pusou a nevěřícně kroutíš hlavou, co Pipi popadlo (u
mě si musíš zvyknout). Pídění je moje oblíbená činnost (pídím snad
všude), přece být píditelem je to nejlepší na světě (ale to ty už víš, říkala
jsem ti to). Jestliže jsi pozorně četl, nemusí se tvůj křeček v hlavě potit,
víš, že jsem skládala hold (že neuhodneš v jakém článku?) neznámému
vynálezci prázdnin... A představ si, nebyl to vynálezce. Ale kdo jiný by mohl
vynalézat? Jedině vynálezce, objevitel a píditel (jako já). Nemůžu to pochopit,
ale byl to panovník! (Vladař a vynálezce?) Císař Svaté
říše římské, král uherský a chorvatský, král český (a dokonce nekorunovaný)
a arcivévoda rakouský - z toho mi jde hlava kolem, jak to všechno stihl?! Na
to bych potřebovala prázdniny! A jsme u toho, proto je zavedl (aby to
všechno zvládal). Pokud máš neznalosti a velké mezery v dějepise (určitě
jsi nedával pozor, opisoval od šprtů (a nejen od nich) nebo chodil za školu),
určitě nevíš, o kom mluvím. Neboj, prozradím ti to. Byl to syn tý ochechule
Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku. Josef II. musel po své
matce vyžehlit (nemyslím košile)
její zákony. Jako malý musel
chodit do školy celý rok (chápeš to BEZ PRÁZDNIN!!!), hned si řekl, že
až vyroste, tak to změní, proto zavedl volno. Ale historici v knihách
píší, že kvůli práci na poli. Další domněnka je, že miloval borůvky a všechny
děti vyhnal do lesů, aby mu je sbírali (nejspíš byl sám lenoch). Letní
prázdniny byly vynalezeny před více než 220 lety.
Díky té skvělé věci (prázdninám) i naše škvrňata odjela dělat společnost
babičce. Pár dní (nemyslím pár, ale celých čtrnáct) bez dětí je naprostá
lahoda. Nemysli si, že jsem měla jen nohy nahoře a kroutila palcem u nohy. Bez
práce nejsou koláče (nejdřív práce a potom zábava).
Hotovo
Taťka si jde na chvilku schrupnout, jelikož spal dvě hodiny
Nechala jsem se
unést při vzpomínce na naše dobroty, proto rychle zpět k našemu výletu za
kulturou. Vyrážíme. Naše dochvilnost není nikdy moc velká, ale nyní máme
časovou rezervu. Zaujímám místo spolujezdce, řízení se ujímá mamka, protože si taťka
ještě zamýšlí zdřímnout. Většinu času mlčíme (přeci nemůžeme budit našeho
spáče). Jízdou po dálnici si zkracujeme cestu. Po chvilce mamka pronese: „Proč tudy nejezdíme do Písku?“ (ze kterého se staví hrad nemyslím) Smějeme se. Jen taťka se zlobí, co mamka plácá za nesmysly (proč bychom
tímto směrem měli jezdit, když to trvá déle). Řehtáme se ještě víc, jelikož
nechápe náš humor (nejsme takový husy, abychom si tak zajížděly).
Zjišťujeme, že kvůli
Písku jsme přejeli odbočku na Černice (byli na stejné ceduli). Musíme sjet
až u Ejpovic a otočit se. Taťka při
představě, že by neviděl Arnolda, zuří: „Dělej,
dej tam 130! Přijedu pozdě!“ Hodiny nám ukazují, že stále má čas. „Sakra, jeď,
jeď!“ Mamka chce zastavit, ať si to raději dojede dál sám. Ten o tom nechce ani
slyšet – víte kolik času se ztratí vyměněním posádky? Celá minuta! Mamka chtě
nechtě musí zmačknout plyn a jet jako Fittipaldi. Možná si říkáš, teď by mohl být spokojený, ale ne. Dostávám
instrukce... „Běž rychle napřed a kup mi
lístek!“ Nechápavě se na něj díváme a nyní už div neležíme na zemi.
V klidu mu vysvětlíme, že je ještě čas (máme přeci rezervu). Myslíš,
že bych v takovém vedru někam běžela a ještě kvůli takové prkotině – MÁME
ČAS! „Nikam nepoběžím, půjdeme všichni dohromady,“
rozvážně oznámím taťkovi. Celou cestu se rozčiluje: „Nerad chodím za tmy!“
Jsme opravdu mrtvé a ještě víc si z něho utahujeme. Jsme v ráži. Celé vysmáté přicházíme k pokladně. Sedí tam mladý hoch a podivně se na nás dívá. Objednávám taťkovi lístek, předkládám slevovou kartičku a chci platit. „A pro vás, slečny?“ „Nene, my si lístek objednáme až po něm. On by to nestihl!“ Slzíme. Už i taťkovi se na tváři dělá nepatrný úsměv. „Když máte tak dobrou náladu, dám pánovi studentskou slevu.“ Taťka odchází(myslím
si, že spokojeně). Stále se křeníme. „Kam
to bude, slečny? Vy jste nechali jít tatínka samotného?!“ Už to nevydržíme
a válíme se po zemi. Objednáváme si lístky. Mamka zkouší, jestli by taky
nemohla mít slevu, studentskou. „Vy mě
chcete zmást, už jednoho studenta máte a druhý lístek zadarmo!“ „Jen jsem vás zkoušela.“ Dostáváme
zkušební vzorek od L`oréal – obě, aby nám to nebylo líto (když
jsme ty ségry). Měla jsem sto chutí říct: „Mami, už pojď!“. Jako hodná dcera jsem mamce nechala chvilku
slávy, aby jí opět mohlo stoupnout ego, že vypadá skoro (ale jen SKORO)
líp než já. Škoda, že jsem se ho nezeptala, kdo je mladší ségra. Třeba bych
byla nemile překvapena.
Jsme opravdu mrtvé a ještě víc si z něho utahujeme. Jsme v ráži. Celé vysmáté přicházíme k pokladně. Sedí tam mladý hoch a podivně se na nás dívá. Objednávám taťkovi lístek, předkládám slevovou kartičku a chci platit. „A pro vás, slečny?“ „Nene, my si lístek objednáme až po něm. On by to nestihl!“ Slzíme. Už i taťkovi se na tváři dělá nepatrný úsměv. „Když máte tak dobrou náladu, dám pánovi studentskou slevu.“ Taťka odchází
Na rozdíl od taťky
máme ještě dvacet minut času, proto jdeme na nákupy. Na stojanu zahlédnu
sluneční brýle. Zkouším si první, druhé, třetí, čtvrté... jsem jako v ráji
(mají velký výběr). Nevím, po kterých sáhnout. Nakonec se rozhoduji ze
tří. Nevnímám čas. Mamka prstem ťuká na svůj mobilní telefon (který si
k mému překvapení nezapomněla doma). Za pět minut začíná kino. Popadám
jedny (samozřejmě, že ty nejhezčí) a cpeme se k pokladně. Murphyho
zákony začínají fungovat... ,proto do kina přilítneme schvácené. Samozřejmě
jdeme potmě. Musíme si rozsvítit. Zjišťujeme, že nám nějací troufalci zasedli
místa, ale ti si je brání zuby nehty a nechtějí svá sedadla opustit. Musím zkontrolovat
lístek, abychom se poprali oprávněně. Bohužel zjišťuji, že nám nikdo místo
nezasedl (žádná rvačka se bohužel nekoná)...
Pár reklam jsme sice
promeškaly, ale nějaké ukázky jsme stihly. Začíná film. Sedíme s pusou dokořán a nevíme, co si máme myslet.
Ani jedna se nezmůžeme na nějaké vtipné výroky (při nudném filmu býváme
často vtipné, ale o tom až někdy příště). Máme se smát či brečet?! Kdo ten
film vymyslel?! Vrtím se (i mamka klepe nohou), občas se zasměji (nad
trapností). Celou dobu civíme na obrazovku jedné teenegerky, která si se
svými kamarády volá přes Skype a chatuje si.
Mohla jsem sedět doma a moje klikání by bylo rozhodně smysluplnější. V jednu
chvíli jsme ožily, a to při pohledu na mixér. Ááá, okoukáme nějaký recept! Nic
pro nás! Ruce si do mixéru opravdu strkat nebudeme (sice by to náš miláček zvládl
na jedničku...).
Sláva, film končí.
Vyskakujeme a utíkáme – jedny z prvních. To se u nás nevidí, vždy sedíme
až do zatažení opony (pokud v kině je).
Znuděně sedíme a
čekáme na taťku. Naštěstí jsme platily jen za jeden lístek (díky Cinestar
kartičce). Terminátor končí asi až za půl hodiny...
Konečně
vidíme taťku. Radostně ho vítáme a
oznamujeme mu novinku...
Áááá ty prázdniny :-) Jo Josef II. tím alespoň alespoň trochu vykompenzoval to, co spáchala jeho mamka (povinnou školní docházku). Ale věděla jsi Pipi, že první prázdniny byly v jiných měsících, než jak dnes? Dříve byly v září a říjnu, až později v červenci a srpnu (na našem území). A jestlipak Pipi uhodneš proč se to změnilo?
OdpovědětVymazatAno, jasně, že vím (vím přeci všechno), že ta úžasná věc (prázdniny) z počátku byla září a říjen. Hádat nemusím, psala jsem to v článku… (Pepa měl rád borůvky, proto v létě vyhnal děti do lesa, sám nestíhal nebo dokonce byl lenoch...)
VymazatPipilota
Jo to také :-) ale hlavně to bylo také kvůli práci na poli. Aby děti mohli pomáhat rodičům. Chudáci. Neměli to tak pohodové jak my :-(
VymazatTo jsem také psala do článku (že jsi pozorně nečetla?!), ale stejně je to kvůli borůvkám, ale nebudu se hádat :D Čest a sláva Pepíkovi II. :)
VymazatJo Aničko, taky jsme párkrát blbě odbočili. Iva
OdpovědětVymazatTaky kvůli Písku? A proč mi pořád říkáš Aničko?! Jsem přece Pipi!
VymazatPipilota