Současnění: Utajená sestra

„Hurá! Hurá! Už to mám!“ Skáču metr vysoko a dělám salta. Nejspíš koukáš s otevřenou pusou a nevěřícně kroutíš hlavou, co Pipi popadlo (u mě si musíš zvyknout). Pídění je moje oblíbená činnost (pídím snad všude), přece být píditelem je to nejlepší na světě (ale to ty už víš, říkala jsem ti to). Jestliže jsi pozorně četl, nemusí se tvůj křeček v hlavě potit, víš, že jsem skládala hold (že neuhodneš v jakém článku?) neznámému vynálezci prázdnin... A představ si, nebyl to vynálezce. Ale kdo jiný by mohl vynalézat? Jedině vynálezce, objevitel a píditel (jako já). Nemůžu to pochopit, ale byl to panovník! (Vladař a vynálezce?) Císař Svaté říše římské, král uherský a chorvatský, král český (a dokonce nekorunovaný) a arcivévoda rakouský - z toho mi jde hlava kolem, jak to všechno stihl?! Na to bych potřebovala prázdniny! A jsme u toho, proto je zavedl (aby to všechno zvládal). Pokud máš neznalosti a velké mezery v dějepise (určitě jsi nedával pozor, opisoval od šprtů (a nejen od nich) nebo chodil za školu), určitě nevíš, o kom mluvím. Neboj, prozradím ti to. Byl to syn tý ochechule Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku. Josef II. musel po své matce vyžehlit (nemyslím košile) její zákony. Jako malý musel chodit do školy celý rok (chápeš to BEZ PRÁZDNIN!!!), hned si řekl, že až vyroste, tak to změní, proto zavedl volno. Ale historici v knihách píší, že kvůli práci na poli. Další domněnka je, že miloval borůvky a všechny děti vyhnal do lesů, aby mu je sbírali (nejspíš byl sám lenoch). Letní prázdniny byly vynalezeny před více než 220 lety.

Díky té skvělé věci (prázdninám) i naše škvrňata odjela dělat společnost babičce. Pár dní (nemyslím pár, ale celých čtrnáct) bez dětí je naprostá lahoda. Nemysli si, že jsem měla jen nohy nahoře a kroutila palcem u nohy. Bez práce nejsou koláče (nejdřív práce a potom zábava).

Hotovo (jen pro dnešek). Můžeme začít uvažovat o kultuře. Padá spousta návrhů, ale nakonec vyhrává Cinestar v Plzni. Miluji kina (pro ty, kdo neví). Velká obrazovka a ta bijáková atmosféra, co víc si přát, tralalalá! Taťka si vybral Terminátora – nic pro nás. Nakonec si volíme horor Unfriend (Odebrat z přátel), protože nic jiného v nočních hodinách nedávají. Podle traileru to vypadá dobře... Už se moc těšíme. „To bude paráda,“ říkám si pro sebe.

Taťka si jde na chvilku schrupnout, jelikož spal dvě hodiny (pracoval až do rána). Upozornil nás: „Pokud se nevyspím, nikam nejedeme.“ (No a, tak pojedeme samy...) S mamkou se snažíme být potichu, musíme se hodně krotit (ale moc nám to nejde). Představ si ženské, které jsou chvilku zticha (to se ani nedá, co?). Po chvíli nám začíná škrundat v žaludku (pomalu dostáváme hlad) a při pohledu na Optimum 9400 už i pomalu slintáme. Po přípravě ingrediencí, se na sebe zklamaně podíváme, už určitě tušíš proč (pokud jsi pozorně četl Láska na první pohled), máme po svačině. Naše chuťové pohárky nám nedají chvilku klidu. Chodíme po kuchyni sem a tam. Občas přijdeme k mixéru a chceme ho zapnout. Při představě, že taťka a manžel (mluvím o jednom člověku) nabručeně vyleze, dáváme v rychlosti blesku ruce pryč. Vtom se s mamkou na sebe spiklenecky podíváme, popadáme mixér (s připravenými surovinami) a pádíme do mého útočiště (kotelny). Jsem ráda, že mám pomocníka (o půlnoci samotné mi to dá pořádně zabrat). Oči nám září nadšením, žaludek i chuťové pohárky se radují. Po několika sekundách máme vytouženou pochoutku hotovou a vítězně se i s mixérem vracíme zpátky. V klidu si vychutnáváme náš jahodový mls (ani ten špendlík bys neslyšel spadnout)...

Nechala jsem se unést při vzpomínce na naše dobroty, proto rychle zpět k našemu výletu za kulturou. Vyrážíme. Naše dochvilnost není nikdy moc velká, ale nyní máme časovou rezervu. Zaujímám místo spolujezdce, řízení se ujímá mamka, protože si taťka ještě zamýšlí zdřímnout. Většinu času mlčíme (přeci nemůžeme budit našeho spáče). Jízdou po dálnici si zkracujeme cestu. Po chvilce mamka pronese: „Proč tudy nejezdíme do Písku?“ (ze kterého se staví hrad nemyslím) Smějeme se. Jen taťka se zlobí, co mamka plácá za nesmysly (proč bychom tímto směrem měli jezdit, když to trvá déle). Řehtáme se ještě víc, jelikož nechápe náš humor (nejsme takový husy, abychom si tak zajížděly).

Zjišťujeme, že kvůli Písku jsme přejeli odbočku na Černice (byli na stejné ceduli). Musíme sjet až u Ejpovic a otočit se.  Taťka při představě, že by neviděl Arnolda, zuří: „Dělej, dej tam 130! Přijedu pozdě!“ Hodiny nám ukazují, že stále má čas. „Sakra, jeď, jeď!“ Mamka chce zastavit, ať si to raději dojede dál sám. Ten o tom nechce ani slyšet – víte kolik času se ztratí vyměněním posádky? Celá minuta! Mamka chtě nechtě musí zmačknout plyn a jet jako Fittipaldi. Možná si říkáš, teď by mohl být spokojený, ale ne. Dostávám instrukce... „Běž rychle napřed a kup mi lístek!“ Nechápavě se na něj díváme a nyní už div neležíme na zemi. V klidu mu vysvětlíme, že je ještě čas (máme přeci rezervu). Myslíš, že bych v takovém vedru někam běžela a ještě kvůli takové prkotině – MÁME ČAS! „Nikam nepoběžím, půjdeme všichni dohromady,“ rozvážně oznámím taťkovi. Celou cestu se rozčiluje: „Nerad chodím za tmy!“ 

Jsme opravdu mrtvé a ještě víc si z něho utahujeme. Jsme v ráži. Celé vysmáté přicházíme k pokladně. Sedí tam mladý hoch a podivně se na nás dívá. Objednávám taťkovi lístek, předkládám slevovou kartičku a chci platit. „A pro vás, slečny?“ „Nene, my si lístek objednáme až po něm. On by to nestihl!“ Slzíme. Už i taťkovi se na tváři dělá nepatrný úsměv. „Když máte tak dobrou náladu, dám pánovi studentskou slevu.“ Taťka odchází (myslím si, že spokojeně). Stále se křeníme. „Kam to bude, slečny? Vy jste nechali jít tatínka samotného?!“ Už to nevydržíme a válíme se po zemi. Objednáváme si lístky. Mamka zkouší, jestli by taky nemohla mít slevu, studentskou. „Vy mě chcete zmást, už jednoho studenta máte a druhý lístek zadarmo!“ „Jen jsem vás zkoušela.“ Dostáváme zkušební vzorek od L`oréal – obě, aby nám to nebylo líto (když jsme ty ségry). Měla jsem sto chutí říct: „Mami, už pojď!“. Jako hodná dcera jsem mamce nechala chvilku slávy, aby jí opět mohlo stoupnout ego, že vypadá skoro (ale jen SKORO) líp než já. Škoda, že jsem se ho nezeptala, kdo je mladší ségra. Třeba bych byla nemile překvapena.

Na rozdíl od taťky máme ještě dvacet minut času, proto jdeme na nákupy. Na stojanu zahlédnu sluneční brýle. Zkouším si první, druhé, třetí, čtvrté... jsem jako v ráji (mají velký výběr). Nevím, po kterých sáhnout. Nakonec se rozhoduji ze tří. Nevnímám čas. Mamka prstem ťuká na svůj mobilní telefon (který si k mému překvapení nezapomněla doma). Za pět minut začíná kino. Popadám jedny (samozřejmě, že ty nejhezčí) a cpeme se k pokladně. Murphyho zákony začínají fungovat... ,proto do kina přilítneme schvácené. Samozřejmě jdeme potmě. Musíme si rozsvítit. Zjišťujeme, že nám nějací troufalci zasedli místa, ale ti si je brání zuby nehty a nechtějí svá sedadla opustit. Musím zkontrolovat lístek, abychom se poprali oprávněně. Bohužel zjišťuji, že nám nikdo místo nezasedl (žádná rvačka se bohužel nekoná)...

Pár reklam jsme sice promeškaly, ale nějaké ukázky jsme stihly. Začíná film. Sedíme s pusou dokořán a nevíme, co si máme myslet. Ani jedna se nezmůžeme na nějaké vtipné výroky (při nudném filmu býváme často vtipné, ale o tom až někdy příště). Máme se smát či brečet?! Kdo ten film vymyslel?! Vrtím se (i mamka klepe nohou), občas se zasměji (nad trapností). Celou dobu civíme na obrazovku jedné teenegerky, která si se svými kamarády volá přes Skype a chatuje si.  Mohla jsem sedět doma a moje klikání by bylo rozhodně smysluplnější. V jednu chvíli jsme ožily, a to při pohledu na mixér. Ááá, okoukáme nějaký recept! Nic pro nás! Ruce si do mixéru opravdu strkat nebudeme (sice by to náš miláček zvládl na jedničku...).

Sláva, film končí. Vyskakujeme a utíkáme – jedny z prvních. To se u nás nevidí, vždy sedíme až do zatažení opony (pokud v kině je).

Znuděně sedíme a čekáme na taťku. Naštěstí jsme platily jen za jeden lístek (díky Cinestar kartičce). Terminátor končí asi až za půl hodiny...

Konečně vidíme taťku. Radostně ho vítáme a oznamujeme mu novinku...