Současnění || Řidičský průkaz aneb Pipi pirátem silnic

Něco málo před rokem jsem úspěšně složila zkoušku řidičovství. Padesát bodů z padesáti, tomu se říká úspěch! S jízdami to bylo ale o „trošku“ horší. Na potřetí. Ale což po tom, do třetice všeho dobrého nebo zlého. „Mám to, tralalalá!“ Jsem ti říkala, že zvládnu všechno.

Moje řidičské zkušenosti nejsou ještě nějak velké. Skoro žádné (ale lepším se). Proto mých zážitků se „špatným“ řízením je nespočet.

Jednou se mi povedlo nevyjet kopec (velkej skoro jako Mount Everest). Jela jsem prý moc rychle, proto na mě mamka zařvala: „Co děláš?!“ Ještě se přitom držela dveří, tak jako by k nim chtěla přirůst. Tak mi to rozhodilo, tak jsem se lekla, až mi z toho chcípl automobil. To mi ale vůbec nerozhodilo (zvládnu přeci všechno), nastartovala jsem, ruční páku jsem odbrzdila (dala mi jí tam mamka) a čest a sláva druhé šanci! Auto ale začalo pomalu couvat, místo míření na vrchol. Za mnou stálo další, které chtělo jet stejným směrem a tím pádem se začala tvořit kolona. Opět jsem nastartovala, ale opět si vůz dělal, co chtěl.

Člověk z auta za mnou mi zaklepal na okýnko. „Co na mě klepeš?!“ říkala jsem si v duchu. Netrpělivě se vrátil odkud přišel, ale za sekundu běžel opět za mnou. Popadala mě zlost – opět klepal na okno. „Jasný, chápu to, mám vypadnout! O to se tu celou dobu snažím,“ zamračila jsem se. Opět se vrátil. Za námi se tvořila ohromná kolona, dlouhá skoro jako Amazonka. Měla jsem z toho radost, ale nemohla jsem si jí užívat, protože tu byl on. Ten otravný člověk, který neustále vylézal ze svého bouráku a myslel si, že je frajer. „Už se na mě zase žene!“ řekla jsem rozzlobeně mamce. Ta seděla nehybně a přemýšlela, jak mi má pomoct. „Vystup si!“ řekla. Vtom, ale řidič z auta za mnou vztekle otevírá dveře a říká: „Odjeďte!“ „O to se tu celou dobu snažím...“ Nestačím to doříct, upaluje do svého auta. „Hlupák, co si o sobě myslí?! Ta kolona dlouhá skoro jako Amazonka není tak špatná,“ zubím se.

Mám vystoupit, prý odjede mamka, ale auto stále neposlouchá – couvá. Pořád tam pobíhá ten člověk. „Co když ho přejedu? Sakra, sedni si!“ ztrácím trpělivost. Proč vždy tak rychle odběhne? Dala bych mu co proto... „Znovu se na nás řítí,“ zachmuřím se. Otevírá dveře. „Vystupte si!“ Cože?! Jako proč?! To je naše auto a ne tvoje! Mám se chuť prát... Kamion za námi opakovaně troubí, proto uznávám, že má pravdu... Vystupuji. Sedá si a odjíždí. „Kam to sakra jedeš, to mám za tebou běžet?!“ zlobím se. Rychle vystupuje z auta, práská dveřmi a běží až se za ním práší k tomu svému bouráku. „Ten toho nadělá,“ pomyslím si. „Není pro žádnou srandu.“ Konečně odjíždí. Řidiči troubí a ukazují prostředníček. Tolik jsem je zdržela, chudáčky. Vypláznu na ně jazyk, poté se zazubím: „To byla ale bžunda!“