Současnění || Obří loutky v Plzni | Plzeň 2015

V pátek 28. srpna jsem zúčastnila velkolepé a nezapomenutelné události. Myslím, že i dost významné a podstatné pro Plzeň. Mám velikou radost, že čtvrté největší město České republiky bylo zvoleno Evropským hlavním městem kultury, od té doby doslova žije, tralalalá.

Pokud nejsi z Plzeňského kraje nebo se jen nezajímáš o kulturu, nezoufej, nenechám tvého křečka v hlavě zapotit. Dneska tě pro změnu nebudu trápit, povím ti to. Už tak určitě budeš mít na krajíčku, že jsi nebyl (ale neboj, máš ještě šanci v neděli), protože loutky  v nadživotní velikosti stály za podívanou - jen se mrkni na mé fotografie.

Do Plzně zavítaly obří marionety. Jsou ze Španělska a propůjčili jim hlas slavní umělci jako Martin Stránský, Jiří Lábus, Antonín Procházka a další (ale už méně známí). Mohl jsi vidět Vlčici / Chrtku, Velblouda Kamila, Koně, Rytíře Emila, Draka, Orlici Přemyslu, Elišku a nakonec Vypravěče a strážce zahrady. Prostě úžasné, tralalá.
 

Přijeli jsme před 17. hodinou, prohlédli jsme si vystavěné loutky a průvod. Škvrňata si stěžovala, že mají hlad, proto jsme opět zavítali do naši nejoblíbenější restaurace široko daleko, Slunečnice. Bylo narváno a jen dvě servírky, což opravdu nevychytali, jelikož s návalem měli počítat. Na jídlo jsme čekali snad dvě hodiny. Hrůza. Pomalu i naše žaludky si mezi sebou začaly povídat, škvrňata už sténala hlady. Netrpělivě jsem poklepávala nohou a chtěla zakřičet na servírku, jestli kuchař nepotřebuje pomocnici. Přece víš, že jsem veliký znalec kuchyně (klikni). Naštěstí už servírka naší večeři nesla. Musela jsem se do toho urychleně pustit (bylo už po 20. hodině, za půl hodiny se začínalo) a upalovat na tu nádheru. Na Náměstí Republiky jsme přišli včas...

Mrzí mi, že jsem nepřijela na svém koni, jelikož náměstí bylo přeplněné. Z jeho hřbetu bych měla všechno jako na dlani. Poradím ti, raději si vezmi štafle (kůň by se ti mohl splašit) nebo nějakého velikého siláka (nejlépe Dlouhého), který tě bude celou dobu držet na rameni jako já pana Nilsona a snad všichni rodiče svá škvrňata. 

Chtěla jsem pro tebe pořídit skvělé reportážní fotky, tak jsem musela bojovat (cpát se dopředu a prorážet davy). Naštěstí jsem v dětství posilovala, takže sílu v rukou mám, proto jsem lidi odhazovala, jak se dalo. Na VIP místo pro „profi“ fotografy mě nechtěli pustit, což nechápu, vypadala jsem dost profesionálně. 
 

Naběhala jsem tisíc kiláků a dost mě bolely ruce od toho zvedání foťáku do výšky a neustálého mačkání spouště. No, musím říct, občas jsem si připadala jako japonský turista. Ten si dovolenou užívá nikoliv na místě, ale až doma ze svého počítače, kde se kouká na své fotografie a záběry. Naštěstí se už Japonci tolik netahají se svými zrcadlovkami, ale fotí na svůj iPhone (většinou 6) či jiný smartphone nebo tablet... Vždy si pořádně rozmyslím, jestli si chci akci užít, a nebo být fotografem „na plný úvazek“...

Propaganda této akce byla veliká, což znamená, do Plzně zavítaly mraky lidí a hlavně mnoho Plzeňáků odtrhlo svůj nosík od počítačové obrazovky (od Facebooku) a vyrazili do terénu. Takže samé davy, davy a zase jenom davy. Nesnáším tolik lidí pohromadě, osobně preferuji uzavřenou společnost v okruhu jen pár super lidí (takhle jsem v sedmém nebi)... Pokud to máš stejně jak já, tak si dovedeš představit, jak moc jsem trpěla.

Mrzí mi, že například na Náměstí Republiky nebylo vidět, co se odehrává na jevišti, jen ve vzduchu. Proč jeviště trošku nezvedli? Vidělo by tak více lidí.

V DEPO2015, kde se konalo třetí dějství, už konečně mohlo vidět daleko víc lidí, ale nevychytané ze strany účinkujících (režiséra). Spousta jednání se odehrávala vzadu, proč ne uprostřed? Tak by mohla  většina dobře vidět. Mrzí mě, že neudělali v DEPO2015 přehlídku. Určitě teď namítáš: „Vždyť byl průvod.“ Ano byl, ale to byl takový zmatek, že tolik lidí nemohlo vidět. Viděla jsem toho docela dost, jelikož jsem si po městě dala maraton, za účelem pořízení nějakých fotek...

Upřímně mě příběh moc nenadchl. Asi jsem moc rozmazlená kvalitními divadelními představeními.

Tralalá, na zemi se nepovalovaly kelímky jako je zvykem na mnoho akcích, jelikož vratný kelímek s nápisem Živá ulice stál 50 Kč. Mohl jsi si ho vzít domů, ale to není nic pro mě. Vrátili jsme jim ho a oni zpátky padesátku. Tomu se říká obchod. Jsem ráda, že jsem si jako pan Nilson nekoupila Birell, který byl teplý. Místo toho jsem dala přednost Kingswood Apple Cidel. 

Na závěr ti řeknu jediné, úchvatná podívaná, ale tahle akce je pro větší města se širšími ulicemi. Ale jsem moc ráda, že se Plzeň do takové velkolepé akce pustila, patří jim mé veliké díky!

Neboj, ve středu o článek nepřijdeš - přeci jsem slíbila, každou středu... Takže pokud se ti fotky líbily, přijď i 2. září - můžeš se těšit na pokračování!